Čermák: Parník je místo stvořené pro kvalitní muziku - MS Deník 19. 1. 2010

Mezi partou osvědčených muzikantů se skvěl ve výborné formě zpívající Martin Čermák. „Celá šestice, jestli se teda taky můžu k nim přidat, spolu na zkouškách i koncertech komunikujeme v podstatě beze slov,“ vyjádřil atmosféru uvnitř bandu pětadvacetiletý ostravský zpěvák.

Jak jste se dostal k muzice, potažmo ke kapele Moribundus?

Je to celkem jednoduchý, banální příběh. Když mi bylo 14, 15 let, tak jsem chodil do hudební, kde učil a stále učí náš kapelník Petr Vitásek. Přímo k němu jsem však nedocházel, navštěvoval jsem u Igora Vašuta hru na klávesy. Hlavně se tam však vytvořilo jakési první seskupení. Začínali jsme na cover verzích třeba od Lucie.

A na zpěv jste taky chodil?

Ne, zpěv jsem nestudoval. Začínali jsme s bratránkem hrát v takovém seskupení, kde byly dvoje klávesy, a já jsem se snažil provozovat něco, čemu se říká zpěv. Pak se k nám přidali další lidi a fungovalo to tak rok dva. Párkrát jsme si i někde zahráli na akcích z hudebky. Zpočátku jsem si doma zahulákal, ale teď už tomu moc nedávám. Tehdy na té hudebce to bylo fajn, protože ať už se tam dělalo cokoliv, tak ti učitelé se snažili učit i jinak než jen podle učebnic. Docela často nám pouštěli staré fláky od Párplů či Zeppelinů. A tam jsem se vlastně poprvé k Deep Purple dostal. To pro mě bylo šílené, do té doby jsem byl prostřednictvím rádií masírován Vondráčkovou či Zagorovou. Najednou to bylo jako rána do hlavy. V tu chvíli jsem si řekl, že tohle by mě bavilo dělat.

A z hudební školy už vaše kroky vedly ke kapele Petra Vitáska?

Ne, to by byla příliš rovná cesta. Potom jsem si dal takové dva tři roky pauzu, lidově řečeno jsem se na to vykašlal. Došlo totiž k nějakému vlastnímu sebeuspokojení. Ale pak mi dal lano právě Péťa Vitásek přes mého bráchu, který k němu chodil na kytaru. To mi bylo 20, možná 21. Dali jsme si schůzku. Napoprvé to z mé strany stálo za houby, což koneckonců potvrdili i ostatní členové kapely. Ale dali mi ještě šanci, začali jsme zkoušet a hledali jsme styl či směr našeho dalšího hraní. Dlouho se uvažovalo o tom, zda budeme hrát přebrané věci, či autorské. Nakonec jsme došli k nějakému konsenzu a vyplynulo z toho to, co hrajeme dnes.

Byl jste před první zkouškou hodně nervózní?

Když jsem šel poprvé na zkoušku, tak jsem měl skutečně šílenou trému. Přece jen už tenkrát jsem je uznával jako luxusní muzikanty a případné společné hraní bylo pro mě jako splnění nějakého snu. Kdyby mi tenkrát řekli ne, hledáme někoho jiného, ty na to prozatím nemáš, tak by mě to strašně mrzelo. Ale oni mi řekli, že to se mnou zkusí, a to jsem byl tehdy opravdu hodně rád. A stále se na další spolupráci s nimi vždycky hodně těším.

Kdo vás nejvíce ve zpívání inspiroval? Váš kapelník Petr Vitásek říká, že máte gillanovský hlas...

Já to mám v podstatě pořád jinak. Zpočátku, když mě hudba pohltila, tak jsem neposlouchal nic jiného než staré pecky od Deep Purple, takže Gillan. Potom jsem se zaposlouchal do Zeppelinů. Od toho jsem se dostal i k našim kapelám, Monkey Business či JAR. Ti se mi opravdu hodně líbili, a tak jsme se dostali k Danovi Bártovi. V té době mi někdo půjčil live záznam českého Ježíše. Tam mě Bárta chytl. Já nevím, kde je pravda. Ne, řekl bych, že se nesnažím někoho napodobovat. Ty šroubovice a lá Dan Bárta, to je tak, že ta ruka tam vyletí fakt náhodou. Ale je pravda, že mě nejvíc baví zpívat ve výškách, takže bych ještě přidal Kamila Střihavku (smích).

Hudbou se ale neživíte...

Ne, muzikou se neživím. Chodím do práce, ostatně jako většina lidí. Pracuju pro jednu telefonickou společnost.

A není to škoda?

Ne, zatím nejsem ve fázi, kdy bych si myslel, že můžu jít s kůží na trh. Že by se našli posluchači, kteří by za můj koncert byli ochotni zaplatit třeba dvě stovky vstupného. Nevím, asi je to taky o tom, že to musí do sebe nějak zapadnout. Určitě nejsem jediný zpěvák, který by to chtěl dělat ještě víc. Určitě bych toho toužil dělat víc. Kdyby se někdo objevil, dal mi lano a řekl, pojď, budeme to dělat naplno a máme takovou představu, tak bych určitě ani chvilku neváhal. Ale zatím to takhle není, radši zůstávám na zemi. Kdybych byl na takové úrovni, tak si myslím, že si mě asi už někdo všimne.

Vím, že jste působil i v jiných seskupeních, třeba v Paarkk...

Paarkk byl hodně ambiciózní projekt. Tehdejší frontman a vlastně zakladatel Tomáš Petřík směřoval skupinu od počátku k velkým festivalům. Pamatuju si, že jsme spolu cvičili měsíc dva a mazali jsme na Štěrkovnu a pak taky do Kopřivnice na Tatrafest. Tehdy se to strašně rychle nastartovalo, vždyť třeba na tom Tatrafestu bylo pod pódiem pět či šest tisíc lidí. A to byla pecka. Ale bohužel, jak rychle se to nastartovalo, tak stejně rychle to i skončilo. V podstatě poslední koncert se dohrál na konci roku 2008 a od té doby nic. A já vlastně ani nevím, jestli to je definitivní konec, nebo jen období tvůrčího prázdna.

... a taky Knock Out...

Knock Out, to není až tak o koncertech. To si spíš hrajeme ve zkušebně sami pro sebe. Ale asi před dvěma měsíci se mi ozval Honza Hajný z Pineapple expresu, což je kapela na pomezí blues a funky. Snažíme se dát něco do kupy, a abychom si zvykli hrát před lidmi, tak jsme se přihlásili na Boom Cup. Zatím to, musím zaklepat, docela funguje.

Ale naplno jede jen Moribundus, že?

V současnosti se nejaktivněji podílím na hraní v Moribundu, kde mě to opravdu uspokojuje a naplňuje. Je to radost hrát s tak fantastickýma muzikantama. Díky tomu, že všichni mí spoluhráči se tou muzikou více či méně živí, není na zkouškách potřeba řešit banality typu hraješ tam to a to. Celá šestice, jestli se teda taky můžu k nim přidat, spolu komunikujeme v podstatě beze slov. Prostě vždycky před kšeftem oprášíme, co umíme, a jdeme na to.

Není toho hraní málo? Za ty roky spolupráce jste udělali jen necelou padesátku koncertů...

Je to těžké. Samozřejmě že bych asi chtěl hrát častěji. Ale je třeba si uvědomit, že na tenhle styl muziky tady prostě víc scén není. Zahrát někde na Stodolní blues nebo blues rock, na to fakt tamní návštěvníci prostě nepřijdou. Takže v podstatě zbývá ten Parník. No zbývá, zaplaťpánbůh za něj, ale taky se tam nedá hrát každý týden, že? Občas se ukážeme na Stolárně v Havířově, někdy na menším fesťáku. Ale naplňuje mě to, i když bych opravdu asi chtěl vystupovat častěji. Na druhé straně je to možná lepší, že se sejdeme jednou za měsíc za dva, uděláme dvě zkoušky a jdeme na pódium.

Chystá Moribundus někdy vydat desku?

Teď dáváme do kupy v Garrage u Woodmanna se zvukařem Péťou Slezákem nějaké věci. Ale asi to nebude na klasické CD, myslím si spíš, že to je pro naši prezentaci směrem k pořadatelům koncertů nebo fesťáků. Jasně, je to perfektní dárek pro známé, pro vlastní potěšení, ale k tomu natočení kapela potřebuje fůru peněz. Samozřejmě se to dá natočit někde v kuchyni na magnetofonový pásek, pak to hodit na CD, přidat k tomu booklet. Ale jakou by to mělo kvalitu? Mělo by to vůbec smysl?

Poslední koncert Moribundu proběhl s hostem – Danou Vrchovskou. Ta vás hodně chválila. Mě by na oplátku zajímalo, jak ona zapůsobila na vás?

Teď jsme hráli s paní zpěvačkou. A já ji přitom do první zkoušky v podstatě neznal. Pak jsem si však říkal, jak je možné, že takový člověk funguje prakticky jen v Ostravě, když umí tak skvěle ovládat svůj hlas. Byl to pro mě skvělý zážitek, být vedle ní a poslouchat, že neujede ani o tón.

A navíc v Parníku...

Parník je úžasné místo jako stvořené pro kvalitní muziku. Má svou nezaměnitelnou magii, hlavně kvůli lidem, kteří tam chodí. Navíc tam hraje taková neuvěřitelná směsice kvalitních muzikantů. Člověk tam může natrefit na Jarka Nohavicu, na Dana Bártu nebo taky na dobrou začínající ostravskou kapelu. Já zpočátku chodíval na Gizdy a na Borise Urbánka. Tehdy jsem snil o tom, že si třeba taky jednou v Parníku zazpívám nebo zahraju. A když se mi to ve dvaceti s Moribundem povedlo, byl to hodně dobrý pocit.

Víte, Parník je taky zajímavý tím, že tam chodí dobří lidi, v klubu mají výtečnou aparaturu – jednoduše: to místo má to zvláštní kouzlo. Ne nadarmo se do Parníku soustředí ta nejlepší hudba z celé republiky. Ale není to jen tím Parníkem. Je to hlavně lidma, kteří přijdou. U těch mám jistotu, že když už tam přijdou a jsou ochotni zaplatit vstupné, tak jdou na muziku, a ne jen na pivo. Navíc je skvělé, že se tam během koncertů nekouří. Když hrajeme jinde, tak to není zrovna dvakrát příjemné. Nejenže člověk smrdí od hlavy až k patě, ale taky se mi občas stalo, že jsem se při nádechu úplně zahltil.

Ale někdy i do Parníku bohužel dorazí jen pár jedinců...

To je úděl všech regionálních seskupení. Na nás v brněnské Pekárně taky přišlo dvacet lidí. Je to hodně o tom, že třeba ten náš Moribundus je známý hodně regionálně. Tady si řeknou lidi podle plakátu – bude hrát Oskar s Péťou Vitáskem, s Béďou Perzynou, tak to špatné být nemůže. Ale jinde? Tam ta jména nikomu nic neříkají.

Jmenoval jste dlouholeté ostravské muzikanty, kteří jsou o generaci, možná skoro o dvě starší než vy. Necítíte se mezi nimi divně?

Já to až tak nevnímám. Je jim více let, ale na zkouškách to neřeším. Spíš naopak, když jsem se dozvěděl, že Péťa Vitásek se mnou chce udělat nějaký projekt, tak jsem z toho byl nadšený. Navíc to má jednu nepopsatelnou výhodu: kdybych hrál s vrstevníkama, tak se snáz dostaneme do konfliktu. Kdežto tady je uznávám jako autority. Vždyť v muzice to autority jsou, a ohromné.

Asi je zbytečné se ptát, zda byste rádi vystoupili na Colours of Ostrava...

Je, úplně. Zazpívat si na Colours by mě určitě lákalo. Koho by to nelákalo, vždyť je to jeden z nejprestižnějších festivalů u nás.

A koho byste si tam naopak přál vidět a hlavně slyšet?

Třeba Glenna Hughese, to jméno bych chtěl na Coloursech vidět. I kdyby na nikoho jiného, tak jen kvůli němu bych si lístek koupil.

Je to sice už jako obehraná deska, ale nemůžu se nezeptat na Martina Chodúra...

Martina Chodúra znám už z dob Eruption of Emotion, to znamená od jeho 15 let. Už tenkrát jsme byli z jeho hlasu unešení, je to talent od boha. A nejen pěvecký, na co sáhne, na to zahraje: kytara, klarinet, bicí, basa a myslím, že i piano. Je to multiinstrumen talista.

Bavíme se o tom, že hudebně čileji se žije v jiných městech než v tom našem. Přál jste někdy žít i jinde než v Ostravě?

Těžko říct. Já jsem nikde jinde nežil, takže nevím, jestli bych chtěl žít jinde. Jsem z Ostravy, mám tady přátele, práci. Mám Ostravu rád a rád se tady pohybuju. Přijde mi, že lidi jsou tady normální. Nepřehrávají. Horší je to jinde. Nechci být až tak konkrétní kde, ale řeknu, že mi opravdu není dobře z lidí, kteří se naoko tváří, že jsou v pohodě a usmívají se na tebe, ale jen do doby, kdy s nimi sedíš u stolu nebo spolupracuješ... Když se vzdálíš, tak na tebe začnou kydat špínu, a to mi fakt nesedí, jako asi nikomu.                     

Autor:
Martin Maceček

Toto je tisková verze článku, který se nachází na: http://www.klub-parnik.cz/clanky-a-komentare/cermak-parnik-je-misto-stvorene-pro-kvalitni-muziku-ms-denik-19-1-2010.aspx