Victor Wooten má band, který nemá konkurenci - metancity.com 18. 10. 2007

Victor Wooten je muzikant. A v porovnání s tím jsou všechny jeho schopnosti ukazující ho jako nejlepšího žijícího basistu na světě zanedbatelné.

Začátek byl naplánován na devátou hodinu večerní. Nicméně už hodinu předem bylo ve Fabricu tolik lidí, že by z toho jiné kapely mohly být nadšené. Stavím se co nejblíže k pódiu, zhruba do třetí čtvrté řady. Fanoušků se do Ostravy sjela spousta, někteří přijeli pěkně zdaleka. Úderem deváté už uvnitř klubu nebylo k hnutí, díkybohu za zákaz kouření. Na pódiu zkouší asi pět baskytar, mezi nimiž nechybí Wootenova pověstná žlutočerná jin-jang Fodera, druhý basák souboru Anthony Wellington a pan zvukař. Jestli má Ostrava Jazz Night jistou nezpochybnitelnou přednost, pak to je perfektní zvuk. Alespoň tedy vepředu, kde jsem stál já, byl až krystalicky čistý. Pár minut po deváté již na pódiu stojí celá kapela čítající celkem šest členů, a to Wootena samotného, jeho starší bratry, kytaristu Regiho a pianistu Josepha, bubeníka Derico Watsona, zpěvačku Sandru Williams a zmíněného Wellingtona, jenž Wootenovi sekundoval, zatímco se pouštěl do svého divokého sólování.

Prvních dvacet minut se W Band rozehříval. Wooten sice hned ze startu spustil bradu všem přítomným svou precizní hrou místy připomínající střelbu ze samopalu a postupně se v podobném duchu předvedla většina W’s, a i když se bylo na co dívat, síla vystoupení rostla s každou minutou. Když Victor po první skladbě tvrdil, že nás čeká opravdu pamětihodný zážitek (a že nemáme točit), všichni jsme mu to věřili, ale že to bude až takový nářez, to jsem netušil ani ve svých nejsladších snech. Náhle band spustil jeden z nejdráždivějších grooveů, které jsem slyšel, a pak už to začalo. Více než dvouhodinová jízda, během níž zapomenete vystoupit. Píseň Victa z Wootenova posledního alba Soul Circus bodovala. „My name is Victa and I play like the players play,“ to říká vše. Tento asi nejsilnější moment koncertu doprovodila kapela působivou choreografií na pódiu, prvně dala více prostoru zpěvu Williams, i když zpívali všichni, a to i Victor. Nutno dodat, že ten zvláště dobře.

Následně přezvala hlavní roli trochu nesmělá Williams z NYC a zazpívala povedený mix Summertime Janis Joplin a Ain’t No Sunshine Billa Witherse s dominantním Joem na reggae klávesách. Z příjemně plynoucího dění na pódiu vytrhlo Fabric pozvání všech basáků na pódium. Victor se chtěl přesvědčit, co je pravdy na tom, že Češi jsou skvělí muzikanti. Myslím, že se mu dostalo slušné odpovědi. Všech sedm basáků, z nichž byl jeden Petr Moczek z Kuliček Štěstí, se postupně předvedlo s vypůjčenou kytarou, řekl bych, že velmi slušně. „Hele, Victore, takhle se hraje na basu,“ dělal si legraci Wellington, když zrovna válel neznámý hrdina. Výborné zpestření, party na úrovni. Scénka s nenechavým kameramanem byla zapomenuta a jede se dál. Victa věnoval všem basákům další pecku ze Soul Circus Bass Tribute, v níž jmenuje i ty největší celebrity a zahraje kus pro ně typický.

Když si tehdy Joe pustil bicí na klávesách a několik minut hrál pouze on, nebo když Derico podobně bubnoval s neuvěřitelnou lehkostí, myslím, že se všichni zúčastnění shodnou, že to nebylo nic v porovnání s tím, co předvedl „jamajský“ brácha Regi. Jeho ruka svírající s předloktím pravý úhel vypadala jako stvořená pro hraní na kytaru. Gumičky do vlasů značily výborný tapping, které také vzbudil slušný ohlas návštěvníků, ostatně jako celá jeho vsuvka. Neskutečný příval energie zaznamenala ta část vystoupení, které začalo burácejícími riffy z Godzilly a pokračovalo hendrixovskou Fire. Zpočátku nevýrazný Regi se proměnil v řádící monstrum, jež na svou kytaru hrálo snad ve všech možných polohách, mezi nohama počínaje, nad hlavou pusou konče. Bylo v tom vše. Trochu Browna, trochu Stonea, spousta Hendrixe, jedním slovem show.

Odpočinek přišel s následující vyklidněnou částí, kdy došlo i na slavnou Amazing Grace, byť v jiné verzi, a konečně i na očekávané sólo hraní Wootena. Ten nejprve komunikoval s Watsonem za bicími, pak si vzal i svých doslova patnáct minut slávy a hrál akorát tak dlouho, aby to nikoho nezačalo nudit. Na podobné vyhrávky se nikdo nedokáže dívat věčně, i když u Vica se o tom dá spekulovat. Závěrečná část koncertu již patřila celé kapele a podle zaručeného schéma se neslo v uptempové rytmice. Třebaže byl klub zaplněn do posledního místa, pokus o přídavek nebyl nijak vášnivý. Kapela však dle předpokladů na toto líné volání o ještě jednu nebo dvě skladby slyšela, přičemž na pódium dorazila v sestavě rozšířené o jednoho člena rodiny, o Victorovu dcerku jménem Kaila. Ta sama zazpívala intro k jedné z posledních písní a pak společně s ostatními tančila na jistojistě nejlepší skladbu pondělního večera – Victa. Znovu opakuju, koncert The Victor Wooten Band se pro mě stal jedním z nejlepších, a dost možná i nejlepším, jenž jsem kdy navštívil. Úžasná, do puntíku promyšlená kombinace technického umu se zábavou dala vzniknout skutečně pamětihodným vzpomínkám. Přesně tak jak Victor sliboval. Výborné!

Txt: Rav

www.metancity.com

Toto je tisková verze článku, který se nachází na: http://www.klub-parnik.cz/clanky-a-komentare/victor-wooten-ma-band-ktery-nema-konkurenci-metancity-com-18-10-2007.aspx