Report: Trochu jiný Parník s kapelou PEER

Jako v džungli, tak jsem si připadal, když jsem v pátek 11. března vcházel do Parníku. Mlha byla přede mnou, mlha byla za mnou, zkrátka všude. Nezněla uklidňující, ale obehraná Norah Jones, která většinou dotváří místní kavárenskou atmosféru. Vystřídala ji směsice skladeb, nebo spíš barevných ploch, připomínajících filmovou hudbu. Se světlem se taky něco stalo. Všudypřítomnou mlhu ozařovaly studeným modrým světlem zářivky rozmístěné na podlaze kolem pódia, které také doznalo změny. Pokrývala ho bílá látka a do prostoru mezi stoly z něj vybíhalo molo s připraveným mikrofonem. „Něco tady nehraje. Kde jsem se to octnul?“ napadalo mě. Poslední jistota věrného návštěvníka se rozplynula, když jsem očima zapátral do výklenku za pódiem, kde na stěně visí logo Parníku. Nebylo tam. „Kacíři!“ křičel jsem v duchu rozhořčeně. Výklenek, stejně jako zbytek klubu obsadil PEER.

Tma. Epické intro linoucí se z reproduktorů dohrálo. To už si ale k nástrojům razí cestu hudebníci. Dlouhán v pestrobarevném tričku šahá po mikrofonu a jakoby mimochodem sešlapuje ovládání kouřostroje, aby všem astmatikům v publiku připravil perné chvíle s další dávkou hutného dýmu. Zbylí spoluhráči se chápou nástrojů. Kapela hraje ve složení Rudy Horvat-kytara, Pavel Sotoniak-klávesy, Petr Moczek-basa a Jiří Krhut-bicí. Oním dlouhánem je zpěvák Patrik Kedzierski. Koncert otevírá píseň Misery. Zakvílí kytara a světla spustí stroboskopický tanec barev. Repertoár tvoří až na výjimky vlastní skladby s anglickými texty. Rocková přímočarost se v nich střídá s funkovými groovy basy, popem a pomalými baladami. Suverénní tenor Patrika Kedzierského má příjemnou barvu a škála jeho poloh sahá od hladivých basů až po ostré výšky, které ovšem neztrácí na šířce. Sólový zpěv podporují pečlivě aranžované vícehlasy a úderné riffy kytary. Ta je pro zvuk kapely klíčová. Rudy Horvat v sólech, která nejsou ani o vteřinu delší, než je třeba, předvádí brilantní techniku a hráčskou invenci. Sehraná rytmika na sebe příliš neupozorňuje a slouží. Klávesista Pavel Sotoniak přidává rozličné barvy, od hammondek, fenderů a dalších umělých rejstříků, až po „kvákavý“ wah wah, na který si vystřihne sólo. Aranže vkusně využívají rocková klišé i různorodé vlivy jiných žánrů. Je znát, že každý z muzikantů přináší do kapely nejen své osobní charisma, ale i zkušenosti z ostatních projektů.

Když utichl potlesk po posledním přídavku, nezbyla ve mně už ani trocha rozhořčení. Uznávám, že ta drobná vylepšení, která Parník ten večer doznal, nebyla na škodu, ba právě naopak. PEER předvedl koncert s přidanou hodnotou. Tou byla, domácím kapelám vzácná, stylovost. Ostravská hudební scéna se rozrostla o další zajímavý projekt, který stojí za pozornost.

Tomáš Zetek